Přeskočit na obsah

Hyperkorektnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hyperkorektnost nebo hyperkorektivismus[1] je v jazykovědě používání domněle správných (spisovných) výrazů nebo tvarů ve snaze o stylově vyšší vyjadřování.

Podle definice P. Sgalla[2] hyperkorektní jev splňuje následující kritéria:

  • Je nespisovný, nepatří ani do spisovné (kodifikované) normy, ani do normy standardního běžného hovoru na daném území.
  • Je analogický k výhradně spisovnému (kodifikovanému), popř. stylově vyššímu tvaru nebo spojení konkurujícímu s výrazem v hovoru běžným.
  • Konkuruje jak tvaru danému spisovnou normou, tak tvaru podle normy běžného hovoru.

Příklady

[editovat | editovat zdroj]

Příklady obecně

[editovat | editovat zdroj]
hyperkorektně správně
by jste byste
ty jsi se[pozn. 1] ty ses
jseš jsi
studenými nohami[pozn. 2] studenýma nohama
Kolosští Koloští
narkomané narkomani
několik dír několik děr
oni nejí[pozn. 3] oni nejedí
skáčí skáčou
pane obhájče pane obhájce
přeci[pozn. 4] přece
usl jsem usnul jsem
trojklanný trojklaný
West pocket revue Vest pocket revue

Výše uvedené příklady lze uvést jako typické hyperkorektivismy, ale v mnoha případech není mezi lingvisty shoda, zda je možné daný jev hodnotit jako hyperkorektní. Pojem hyperkorektnost se objevuje od 30. let 20. století, a to nejčastěji v textech poukazujících na „nesprávné“ používání jazyka. Nepanuje rovněž shoda o tom, jaký dopad má hyperkorektní vyjadřování na daný jazyk. Některé prvky se v důsledku častého používání mohou postupně stát součástí spisovné normy[3] [4] – tak se například prosadily původně hyperkorektní tvary brýle, prý, zítra místo dřívějších tvarů brejle, prej, zejtra.[5]

Případ zájmena jej

[editovat | editovat zdroj]

Zájmeno „jej“ se často uvádí jako součást dvojice „jej – z něj“, která má údajně být analogická dvojicím „jich – nich“, „jim – nim“, „jí – ní“, „jemu – němu“ atd.; ovšem na rozdíl od těchto dvojic si podle Sgalla „neodpovídají stylovým zařazením ani svým postavením v základních a periferních vrstvách jazyka“.

V češtině se rovněž vyskytují trojice zájmen „mu – jemu – němu“ a „ho – jeho – něho“. Až do (jak praví Sgall) „Běličova osvobozujícího zásahu“ v roce 1961 však bylo pokládáno za spisovné, aby byl tvar „ho“ používán ve 4. pádě jen pro mužský rod životný, v rodu neživotném a středním se směl uplatňovat jen ve 2. pádě. Situace tedy vypadala takto (tehdy nesprávný tvar kurzívou, pro daný pád a rod správný tvar tučně):

  • Jejich přítel se vrátil, šli ho uvítat (4. pád, m. živ.)
  • Natřela dřez, nedotkni se ho. (2. pád muž. neživ.)
  • Už přijde moje dítě, dočkám se ho. (2. pád stř.)
  • Tady je polštář, podej mi ho. (4. pád m. neživ.)
    • Tady je polštář, podej mi jej.
  • Došlo mléko, kup ho. (4. pád stř.)
    • Došlo mléko, kup je.

Tehdy správné používání (ve skutečnosti však už zastaralé a málo používané, většinou lidí nepociťované jazykovým citem, ale vnucované jako jediné správné a spisovné) bylo poměrně složitě zapamatovatelné. Snaha mluvit spisovně a nahrazovat nespisovné zájmeno „ho“ (které však bylo nespisovné jen v některých případech) spisovným zájmenem „jej“ (které bylo spisovné jen v některých případech) vedla k tomu, že se zájmeno „jej“ začalo hyperkorektně používat i v ostatních případech, tedy i tam, kde jeho používání správné ani spisovné nebylo. Jeho rozšiřování zřejmě napomáhala i analogie se zájmenem „něj“. Od začátku 60. let byly proto nakonec jako dubletní, spisovné a správné uznány všechny výše uvedené možnosti (a navíc i používání „jej“ místo „je“). Podle Sgalla by však „ústup nepatřičné obliby tvaru „jej“ přispěl k čtivosti našeho tisku i k přirozenosti rozhlasových a televizních rozhovorů a řeči hlasatelů“.[6]

  1. Rozložený tvar jsi se je typický pro západní polovinu Čech a lašská nářečí.
  2. Tvary 7. pádu množného čísla zakončené na -mi (včetně rukami, nohami) jsou typické pro slezská a valašská nářečí.
  3. Krátké tvary v 3. osobě množného čísla typu (voni) jí, rozumí apod. jsou typické pro jihozápadočeská nářečí.
  4. Slovník spisovného jazyka českého hodnotí tvar přeci jako výraz obecného jazyka.
  1. Jozef Mistrík. Encyklopédia jazykovedy. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1993. ISBN 8021502509. OCLC 29200758 Kapitola hyperkorektivizmus, s. 183. (slovensky) 
  2. SGALL, Petr. Poznámka k pojmu hyperkorektnost. Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český, 2006 [cit. 2020-10-20]. Roč. 89, čís. 1. Dostupné online. ISSN 2571-0893. 
  3. CHROMÝ, Jan. Tzv. hyperkorektnost a její vztah ke kodifikaci češtiny. Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český, 2007 [cit. 2020-10-20]. Roč. 90, čís. 3. Dostupné online. ISSN 2571-0893. 
  4. Chromý J. Tzv. hyperkorektnost a její vztah ke kodifikaci češtiny. NŘ 90, 2007(3), s. 123–131.
  5. Michal Novotný: Prý, Český rozhlas, 13. 1. 2005
  6. Čeština bez příkras, str. 47–49, Petr Sgall, Jiří Hronek, vydalo H&H, 1992; zdroj platí pro celou sekci

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]