Přeskočit na obsah

Miidera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Miidera
Základní informace
Výstavba686
Poloha
AdresaÓcu, JaponskoJaponsko Japonsko
Souřadnice
Map
Další informace
WebOficiální web, Oficiální web, Oficiální web a Oficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miidera (三井寺) neboli Chrám tří pramenů, jehož původní název zní Nagarasan Ondžódži (長等山園城寺) nebo jen prostě Ondžódži, je buddhistický chrám v Japonsku, který se nachází na úpatí hory Hiei,[1][2] ve městě Ócu v prefektuře Šiga.[3] Je to nedaleko jak od Kjóta, tak od největšího japonského jezera Biwa. Jedná se o hlavní chrám odnože Džimon japonské školy mahájánového buddhismu Tendai a současně o sesterský chrám kláštera Enrjakudži na vrcholu hory Hiei. Patří ke čtyřem největším chrámům v Japonsku. V komplexu Miidera je celkem 40 pojmenovaných budov.

Miidera je 14. chrámem na Pouti Saigoku Kannon po 33 buddhistických chrámech v regionu Kansai. Tato pouť se podobá Pouti po Šikoku, během níž však poutníci navštíví 88 chrámů na ostrově Šikoku.

Zlatá síň neboli Kondó (Japonský národní poklad)
Brána Šikjakumon
Třípatrová pagoda

Založení a spory

[editovat | editovat zdroj]

Chrám Ondžódži byl založen v období Nara,[4] přesněji v roce 672, po sporu o následnictví na Chryzantémovém trůně. Císař Tendži zemřel a jeho syna zavraždil Tendžiho mladší bratr, který usedl na trůn jako císař Temmu. Na počest a památku svého bratra Tendžiho pak Temmu založil chrám Ondžódži.

Název Mii-dera (Chrám tří pramenů) vznikl téměř o dvě století později. Toto jméno mu dal jeho opat Enčin (814–891), jeden z prvních opatů školy Tendai. Je odvozeno od pramenů v areálu chrámu, jež sloužily k rituálním koupelím novorozenců. Současně mělo vyjadřovat poctu třem panovníkům, kteří se zasloužili o založení a výstavbu chrámu ─ císařům Tendžimu a Temmuovi a císařovně Džitó. Dnes se v Kondó neboli Hlavní chrámové síni nachází pramen „posvátné vody“. Pod Enčinovým vedením v období let 859891 získával chrám Miidera důležitost a moc, až se spolu s chrámy Tódaidži, Kófukudži a Enrjakudži stal jedním ze čtyř hlavních chrámů, jejichž úkolem bylo duchovní vedení a ochrana hlavního města. V této době se od sebe rovněž oddělily chrámy hory Hiei Enrjakudži a Miidera a vytvořily dvě větve školy Tendai zvané Džimon a Sanmon, též Enčinova a Enninova linie. Jednalo se převážně spíš o zeměpisnou rivalitu než o ideologický rozkol, bylo to však dost intenzivní soupeření, které se po Enčinově smrti ještě vyostřilo.

V druhé polovině 10. století se vzájemné soupeření vyostřilo. Na vině byla řada oficiálních jmenování do jiných chrámů a další urážlivé jednání. V roce 970 vytvořil opat chrámu Enrjakudži první stálou armádu naverbovanou náboženským zařízením. Dá se předpokládat, že opat chrámu Miidera tak učinil brzy poté. Roku 989 se bývalý představený z Miidery, Jokei, stal opatem v Enrjakudži, avšak všichni tamější mniši odmítli vykonávat svoje povinnosti pod jeho vedením. Jokei se proto záhy funkce opata vzdal. Avšak v roce 993 se mniši z Miidery pomstili, když zničili chrám, v němž kdysi Ennin, zakladatel enrjakudžské větve Sanmon, žil. Mniši z Enrjakudži na oplátku zničili přes 40 míst spojených s Enčinem. Nakonec se do Miidery natrvalo stáhlo přes 1000 mnichů Enčinovy linie Džimon, což ještě upevnilo rozkol mezi oběma větvemi školy Tendai. V průběhu 10., 11. a 12. století dál docházelo k podobným událostem v souvislosti se jmenováním opatů (zasu). Při těchto střetech hráli významnou úlohu takzvaní válčící mnichové. Jen během 11. století vypálili tito mniši z Enrjakudži Miideru čtyřikrát do základů. Na druhé straně se však mniši z obou chrámů dokázali v případě potřeby spojit proti společnému nepříteli, jako například při útoku na chrám Kófukudži v Naře v roce 1081 (což byla pomsta za vypálení Miidery mnichy z Kófukudži v tomtéž roce) a další společný útok na Naru v roce 1117.

Genpeiské války

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Genpeiská válka.

Koncem 12. století se pozornost mnichů z hory Hiei obrátila k většímu konfliktu ─ ke genpeiské válce. Staré japonské rody (klany) Taira a Minamoto podporovaly různé uchazeče o Chryzantémový trůn. V červnu 1180 přivedli Minamotové do Miidery na útěku před samuraji z klanu Taira svého uchazeče o trůn, prince Močihita, třetího syna císaře Go-Širakawy. Opat z Miidery požádal o pomoc opata z Enrjakudži, ten však jeho žádost odmítl. Válčící mniši z Miidery se připojili k minamotovské armádě a uprchli do chrámu Bjódóin, původně vily rodu Fudžiwara, kterou mniši z Miidery přebudovali na klášter. V jeho těsné blízkosti pak 20. června 1180 proběhla první bitva genpeiské války.

Vůdce rodu Taira, Kijomoriho Tairu (1118 –1181), rozzlobilo spojenectví kláštera Miidera s klanem Minamoto, a proto přikázal vypálit nejen klášter Miidera, ale v rámci obléhání Nary v roce 1180 také tamější chrámy Tódaidži, Kófukudži a řadu dalších.[5]

Mniši z Miidery se ještě jednou zapojili do genpeiské války, když v roce 1184 bojovali, tentokrát po boku spojenců klanu Taira, proti Jošinakovi Minamotovi, který v prosinci 1183 napadl Kjóto a v lednu následujícího roku zapálil chrám Hódžúdžidono, sídlo klášterního císaře Go-Širakawy, a bývalého císaře unesl.

Po genpeiské válce nastalo dlouhé období relativního míru, protože to byl čas obnovy chrámů v Kjótu a v Naře, včetně Miidery. Poté co byly chrámy znovu vystavěny a poté opět získaly svoji předchozí moc a sílu, vrátila se i vzájemná rivalita, ačkoli mezi Miiderou a Enrjakudži ve skutečnosti nedocházelo k téměř žádnému násilí. V roce 1367 byl u mýtné závory zřízené chrámem Nanzendži zabit novic z Miidery. Miiderští válčící mnichové okamžitě vyrazili pomstít jeho smrt. Poté co k Nanzendži dorazily šógunátní síly vyslané, aby tuto vzpouru potlačily, zjistily, že mnichy z Miidery podporují sóheiové neboli válčící mnichové z Enrjakudži a z Kófukudži. Rok nato vypukla další bitva, již zapříčinily výroky opata chrámu Nanzendži. Mniši z Miidery a jejich spojenci opět porazili šógunovo vojsko.

Období Sengoku a dál

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Období Sengoku.

Na konci 16. století usiloval chrám Miidera spolu s mnoha dalšími blízkými chrámy o spojenectví, jež by zajistilo především vojenskou ochranu. Hoře Hiei byla nejblíže území klanů Asai a Asakura. Avšak tyto rody, stejně jako další, s nimiž se chrámy spojily, soupeřily s Nobunagou Odou, hlavním daimjóem konce období Sengoku. Tyto dva klany utrpěly od vojsk vedených Nobunagou Odou a jeho vrchním generálem Hidejošim Tojotomim těžké porážky, a proto v roce 1571 usilovaly o pevnější spojenectví s chrámy. V tomtéž roce se Oda rozhodl zlomit odpor chrámů tím, že zničí všechno na hoře Hiei. V rámci tohoto obléhání hory Hiei, při němž válčící mnichové podlehli velké a výborně vycvičené samurajské armádě Nobunagy Ody, byly chrámy Miidera a Enrjakudži zcela zničeny.

Po těchto útocích byli mniši z hory Hiei konečně omilostněni a mohli znovu postavit své chrámy. Od té doby nebyl chrám Mii-dera již nikdy napaden ani zničen.

Sály a poklady

[editovat | editovat zdroj]

Ve Zlaté či Hlavní síni chrámu (Kondó, 金堂) a v Budhově síni (Hondó, 本堂) stojí nejméně šest buddhových soch, jež byly posvátným osobním majetkem různých císařů včetně císaře Tendžiho. Tyto sochy jsou ukryty a vystavují se jen zřídka, při vzácných zvláštních příležitostech. Stejně tak je tomu s velkou sochou Maitréji (japonsky Miroku) uprostřed síně. Zdejší Kondó pochází z roku 1599 a je náhradou za původní síň postavenou v roce 672 a zničenou roku 1571 při již zmiňovaném obléhání hory Hiei.

V chrámu Miidera se rovněž nachází Síň bohyně Kannon (japonsky 観音堂, kannondó) postavená v roce 1072.

Podřízené chrámy

[editovat | editovat zdroj]
Enmanin a jeho zahrada

Enmanin (円満院) je podřízeným chrámem neboli tatčú (塔頭) v areálu Miidery. Mohl být založen princem Goenem roku 987 v Okazaki v Kjótu, kde se nazýval Bjódóin, ačkoli jiné záznamy uvádějí, že k jeho založení došlo za podpory císaře Go-Suzakua v roce 1040 pod názvem Enmanin. Roku 1052 přestavěl regent Jorimiči Fudžiwara otcovu vilu v Udži na chrám, z něhož se stal slavný Bjódóin. Původní Bjódóin v Okazaki byl přejmenován na Mii-Bjódóin, což odkazovalo na jeho spojení s Miiderou, nebo na Sakurai-no-mija na znamení, že jde o chrám, jehož představeným je císařský princ. Na své současné místo v areálu Miidery byl Enmanin přemístěn na počátku období Edo. Jeho hlavní budova postavená ve stylu šinden (寝殿造) byla darem císařovny Meišó z roku 1647. Původně to byl palác postavený v roce 1619 pro potřeby dcery šóguna Hidetady Tokugawy a manželky císaře Go-Mizunóa Masako Tokugawy. Jeho půdorys tvoří celkem 6 místností ve dvou řadách od severu k jihu. V jedné místnosti na severozápadě se rovněž nachází trůn, který používal císař Go-Mizunó. Nástěnné malby školy Kanó v této budově byly v roce 1929 prohlášeny za „Významnou kulturní památku“. Originální malby jsou uloženy v Národním muzeu v Kjótu, v Enmaninu jsou pouze reprodukce.[6]

Zahrady Enmanin teien (円満院庭園) byly roku 1934 prohlášeny za „Národní místo přírodní krásy“.[7] Jejich uspořádání bývá připisováno slavnému krajináři a mnichovi Sóamimu, jemuž se rovněž přisuzuje autorství kamenných zenových zahrad v Ginkakudži a Rjóandži v Kjótu.

V areálu chrámu Enmanin se rovněž nachází Muzeum Ócu-e (大津絵美術館, Ócu-e bidžucukan) se sbírkou votivních tisků ve stylu Ócu-e. [pozn. 1]

Kódžóin

[editovat | editovat zdroj]

Kódžóin (光浄院) je podřízeným chrámem (tatčú) v areálu Miidery, který postavil Kagetomo Jamaoka (1541–1604). Klan Jamaoka byl mladší větví klanu Rokkaku, který pocházel z provincie Ómi, a Kagetomo Jamaoka byl jedním z generálů Hidejošiho Tojotomiho. V roce 1584 se stal knězem a přijal jméno Dóami Jamaoka. Po Tojotomiho smrti slíbil věrnost Iejasuovi Tokugawovi a v roce 1603 se stal daimjóem na panství Hitači-Futto o výnosu 10 000 koku. V roce 1601 financoval stavbu této svatyně v Miideře.[8]

Kódžóin je pozoruhodný svojí přijímací síní (Kjakuden) dokončenou roku 1601. Tato stavba o rozměrech šest krát sedm polí se šindelovou střechou ve stylu irimoja-zukuri (východoasijská valbová střecha se štítem) byla jako reprezentativní příklad architektury Šoin-zukuri pozdního období Muromači prohlášena za „Japonský národní poklad“.[9] Interiér je vyzdoben malbami školy Kanó, zejména malbami posuvných dveří fusuma[pozn. 2] od Kanó Sanrakua (1559─1635). Tyto malby byly roku 1976 prohlášeny za „Významnou kulturní památku“.[10]

Zahrady Kódžóin teien (光浄院庭園) byly v roce 1934 prohlášeny za „Národní místo přírodní krásy“.[11] Nachází se zde velké jezírko, jež dosahuje až téměř k okraji verandy přijímací síně Kjakuden. Uprostřed jezírka se rozkládá ostrůvek a jeho hladinu zdobí řada kamenných seskupení, jako například suchý vodopád, který vzbuzuje pocit hloubky. Zahrada je osázena stromy a květinami, jež jako by odrážely kompozici maleb v přijímací síni.[8]

Zenpóin (善法院) byla podřízenou svatyní v areálu Miidery, která sloužila coby útočiště pro nejvýš postavené duchovní chrámu. Nacházela se mezi Třípatrovou pagodou a knihovnou súter Kjózó. Do dnešních dní se z ní bohužel nedochovaly žádné stavební prvky. Svatyně byla pověstná svými rozlehlými zahradami ─ Zenpóin teien (善法院庭園) ─, o nichž existují zmínky v několika dílech o slavných zahradách z období Edo. V roce 1934 byly prohlášeny za „Národní místo přírodní krásy“.[12] Zahrady však v roce 1941 zničil sesuv půdy vyvolaný silnými dešti. Nicméně později byly opětovně nalezeny původní projektové nákresy zahrad a archeologický výzkum ukázal, že okraje jezírka a mnohé kameny umístěné v zahradě se zachovaly v dobrém stavu Rekonstrukce byla zahájena v roce 2017.[13]

  1. Ócu-e neboli „obrazy z Ócu“ bylo lidové umění, které vzniklo v 17. století v oblasti města Ócu poblíž Kjóta. Tyto obrazy byly v období Edo oblíbené mezi cestovateli na cestách Tókaidó a Nakasendó.
  2. V japonské architektuře jsou posuvné dveře fusuma vertikální obdélníkové panely, které se mohou posouvat ze strany na stranu. Dělí prostory uvnitř místnosti nebo fungují jako dveře. Obvykle jsou 91,5 centimetru široké a 183 centimetrů vysoké, o tloušťce dva až tři centimetry.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mii-dera na anglické Wikipedii.

  1. HINAGO, Motoo. Japanese Castles. [s.l.]: Kodansha International Ltd. and Shibundo, 1986. ISBN 0870117661. S. 41. 
  2. SANSOM, George. A History of Japan to 1334. [s.l.]: Stanford University Press, 1958. ISBN 0804705232. S. 221. 
  3. IWAO, Seiichi. Dictionnaire historique du Japon. [s.l.]: Librairie Kinokuniya, 1963. Dostupné online. ISBN 978-2-7068-1632-1. S. 2134. 
  4. Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1956). Kyoto: The Old Capital of Japan, 794-1869.[nedostupný zdroj] Kyoto: The Ponsonby Memorial Society
  5. TURNBULL, Stephen. The Samurai Sourcebook. [s.l.]: Cassell & Co., 1998. ISBN 1854095234. S. 200. 
  6. 旧円満院宸殿障壁画 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) 
  7. 円満院庭園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) 
  8. a b Kojo-in Kyakuden [online]. Mii-dera. Dostupné online. 
  9. 光浄院客殿 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) 
  10. 光浄院客殿障壁画 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) 
  11. 光浄院庭園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) 
  12. 善法院園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) 
  13. 善法院庭園 [online]. Mii-dera [cit. 2019-11-01]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]