Protireformace
Protireformace, známá též jako katolická reformace, je termín obecně používaný pro reakci římskokatolické církve na protestantskou reformaci, především potom na učení Martina Luthera. Protireformace počínala od poloviny 16. století ve vrcholné renesanci, vrcholila v období nastupujícího baroka během třicetileté války a konečně doznívala až v 18. století.
Pro protireformaci byla typická snaha o návrat protestantů do lůna katolické církve pomocí nábožensko-duchovních argumentů a dogmat, tedy snaha o univerzalismus, o který se snažil už císař Karel V., na druhé straně též probíhala i násilná rekatolizace, například na územích získaných katolíky během třicetileté války (podle augšpurského „koho území, toho víra“).
K rozšíření katolických argumentů dobře posloužila diplomacie, represe a misionářské mise. V této době nebyl neobvyklý jev zakládání náboženských řádů (nejznámějším řádem se stali jezuité), vytváření mariánského kultu a pro přiblížení problematiky lidovým vrstvám bylo užito barokního divadla nebo jasně vyznívající prvky barokního chrámového stavitelství.
Reference
- V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gegenreformation na německé Wikipedii.